Jdi na obsah Jdi na menu
 


Zpovědní zrcadlo

 

"Jdi v pokoji. Jsou ti odpuštěny hříchy." Může být něco krásnějšího, než slyšet, že mi Bůh odpustil? Může být něco krásnějšího, než čisté svědomí?

Svátost smíření je především setkání s Ježíšem. Bůh mě zalévá svou milostí.
Bůh je láska  a jednou z vlastností lásky je milosrdné odpuštění.

Podle tohoto  zpovědního zrcadla je  dobré připravovat  se na sv. smíření jen  jednou za čas.

 

 

Z P O V Ě D N Í    Z R C A D L O

 

Myšlenkové podněty pro výchovu mravní osobnosti a pro správné rozhodování v nejrůznějších situacích.

 

Vždy nejde především o to, co by člověk dělat neměl, nýbrž co by dělat měl. Svobodu nelze výlučně chápat jako osvobození od něčeho (negativně), ale a především jako svobodu k něčemu.

Příkazy a zákazy nechtějí život a svobodu člověka omezovat, ale chránit. Co je však dělat v konkrétní situaci, v určitém případě, to musí i křesťanům povědět rozum. Je důležité nést svojí osobní zodpovědnost a stále nově orientovat svůj život = svědomí ke křesťanským zásadám :

 

  1. Já, Hospodin, jsem Tvůj Bůh. Nebudeš mít mimo mě jiné bohy.

Jací „bohové“ určují můj život ?

-          nepokládám hmotné a vitální hodnoty (peníze, majetek, chvilkové potěšení, požitek) za důležitější než duchovní a osobní hodnoty, jako je láska, důvěra, pravdivost ?

-          Jaká stupnice hodnot je podkladem všeho mého myšlení a jednání v povolání, doma, ve volném čase ? Mohou druzí vidět, nalézat tuto stupnici hodnot uplatněnou v mých postojích a rozhodnutích ?

-          je v mém životě nějaký náboženský rozměr ? Jsem osobně otevřen pro náboženské zkušenosti ?

-          nezneužívám víry a náboženství tím, že jich využívám jako užitečných výchovných prostředků, ale sám nejsem o tom přesvědčen. Na sebe to nevztahuji ?

-          Nevymizely z mého vztahu k druhým všechny náboženské skutečnosti a otázky, nebo se jich dotýkám jen povrchně ?

-          Jsem ochoten se v druhých lidech setkávat v jejich lásce s Boží láskou, která v nich působí?

-          Projevuje se má víra a styk s Bohem osobní modlitbou ?

-          Není moje modlitba jen hříčkou slov – pouhou povinnou součástí denního programu – jen mluvením bez bytostného otevření Bohu ?

-          Vyjadřuji v modlitbě na čem mi osobně záleží, své radosti a starosti ?

-          Mám důvěru jaká je předpokladem pro modlitbu víry?

-          Projevuje se mé křesťanství v tom, jak vytvářím svůj osobní a rodinný život?

-          Mohou lidé z mého jednání vidět, že se snažím o radikální lásku, ochotu sloužit a odpouštět?

-          Mám odvahu před jinými nezapřít víru a zastat se bližních, i když to pro mne může být někdy nevýhodné ?

-          V čem spočívá moje zcela osobní následování Krista ?

-          Jak obstojím před Božím slovem : „Budeš milovat Pána svého, Boha, celým srdcem, celou duší, celou myslí a celou svou silou a svého bližního jako sebe“ (Mk 12,30-32) ?

 

  1. Nedělej si žádnou modlu

-          Jaký obraz Boha máme v sobě ? Nevytvářím si takový obraz o Bohu, že je v rozporu se zjevením ?

-          Znám vůbec Boha, jak se nám zjevil – snažím se o četbu Písma, o další vzdělávání, o opravu představ o Bohu, které znám z dětství ?

-          Není můj obraz o druhém člověku ustrnule hotový ?

-          Nevtěsnávám do svých samolibých představ svého partnera v manželství, své děti, přátele a známé? Umím skutečně druhého člověka také vnitřně přijmout i s jeho chybami a stinnými stránkami? Bereme při výchovné práci zřetel na to, že každé dítě je zvláštní a jiné? Nebo snad používám děti jako náhražku pro své osobní životní cíle, kterých jsem nedosáhl? Vyžaduji od nich příliš?

-          Obraz, jaký mám o sobě – jsem ochoten se korigovat, nechám si od jiných ukázat, co sám nevidím?

-          Přiznám se i k chybám, k vině? Nebo přikrašluji své chování, zakrývám svou vinu?

-          Je můj život skutečně prostoupen Božím obrazem, přijatým od Ježíše Krista, který se s námi setkává jako Vykupitel a Vysvoboditel z hříchu a viny? Jaký mám vztah ke zpovědi, ke kajícím pobožnostem? Nevyhýbám se osobní rozmluvě s knězem? Přezkoumávám čas od času svůj základní mravní postoj?

-          Jaký je náš vztah – já a zpovědník?

 

  1. Nezneužiješ jména Hospodina, svého Boha

Náš poměr k Bohu se projevuje také v tom, jak o něm mluvíme, jak vyslovujeme jeho jméno : bezmyšlenkovitě, bez úcty, zbytečně :

-          Nezneužívám Božího jména lehkomyslnou přísahou tím, že se obracím na Boha jen jako na pomocníka z nouze, že Bohem zakrývám vlastní zájmy a přání? Nezneužívám jméno Boha k tomu, že vyhrožuji jeho trestem?

-          Nejsou svaté znamení (kříž,svěcená voda, posvěcené předměty) jen ozdobou bytu – uvědomuji si význam těchto znamení? Snažím se o to, abych spolu se svou rodinou plně prožíval náboženské zvyky?

-          Dělám ve svém životě a při výchově jména křesťan čest?

-          Zapírám toto jméno, když je to pro mě výhodné? Jak se chovám při prohlídce kostelů?

-          Kdy, kde a jak můj život oslavuje svaté Boží jméno?

 

  1. Pamatuj na den sváteční, abys ho světil

-          Vykonávám náležitě své povolání? Vidím ve své činnosti skutečně společensky významný úkol, Boží příkaz, nebo je to pro mne jen zdroj výdělku nebo nutné zlo?

-          Nevyhýbám se povinné práci a závazkům, které s ní souvisejí?

-          Snažím se o dobrou a solidní práci, jak se ode mne právem očekává?

-          Nepracuji jen pro zisk nebo ze ctižádosti?

-          Nevěnuji se své práci tak, že už nemám smysl ani čas pro jiné závazky a hodnoty?

-          Nevyužívám bez výčitek obětavost a dobrotu druhých pro své osobní zájmy a úkoly?

-          Je pro mne a pro členy mé rodiny neděle opravdu dnem volna, oddechu a zotaven?

-          Nepřetěžuji nebo neobtěžuji svým nedělním programem jiné lidi? Manželku (manžela), děti, rodiče, přátele, sám sebe?

-          Zbude mi na konci týdne nebo v neděli čas na zamyšlení co jsem dělal uplynulý týden, na plánování příštího týdne, na smysl mé práce a života pro Boha?

-          Vyjadřuji svou vinu v neděli živou účastí na bohoslužbě ve společenství obce křesťanů?

-          Může obec věřících počítat se mnou a mou pomocí?

-          Jak přispívám osobní činností k tomu, aby bohoslužba byla důstojná a oslovovala přítomné? Nebo patřím k okrajovým křesťanům, kteří v nedli bohoslužbu jen povinně přečkají?

-          Dávám těm, kdo ke mně mají bližší vztah (dětem, přátelům) náležité podněty k správnému spořádání neděle a k účasti na bohoslužbě?

-          Má nedělní slavení eucharistie vliv také na můj život a jednání v následujícím týdnu?

-          Jak se slaví neděle v naší rodině? Je to opravdu den radosti a pospolitosti? Nebo se rodina rozejde, protože každý si jde svou cestou?

-          Dojde při různých zájmech jednotlivých členů rodiny k dohodě, která je únosná pro všechny? Nebo máme v neděli dlouhou chvíli – z nedostatku vlastní iniciativy a lásky – plného zájmu?

-          Pamatujeme v neděli na staré a trpící lidi v naší obci nebo farním společenství?

-          Udělali jsme už někomu radost, že jsme ho v neděli nebo ve svátek pozvali ke stolu?

 

5.Cti otce a matku

Odpovědnost za soužití generací

-          Jak se utváří náš poměr k členům rodiny : k rodičům, prarodičům, příbuzným, k těm, kdo bydlí v tomtéž domě jako my nebo v sousedství? Prokazujeme jim náležitou úctu a čest?

-          Jaký je náš vztah ke starým, slabým, churavým lidem, kteří pokud se hledí jen na výkon už nic neznamenají?

-          Jaké místo mají staří lidé v naší rodině, v naší obci nebo městě? Je možno v tom, ještě vidět soužití generací nebo jsou od ostatních izolováni?

-          Je naše péče o staré lidi něco víc než jen příležitostná materiální pomoc nebo krátká návštěva – máme s našimi starými lidmi živý kontakt ?

-          Kdy a kde se sám se starými lidmi setkávám? Znám jejich slabosti? Dovedu je vyslechnout? Beru jejich přání vážně?

 

Poměr rodičů k dětem :

-          Bereme své otcovství a mateřství skutečně odpovědně?

-          Uděláme si čas pro své malé děti – nebo je prostě ponecháme vlivům kamarádů, mateřské školky? Posadíme je k televizoru, abychom měli od nich pokoj?

-          Nepřetěžujeme své děti podle představ a obrazů, které jsme si o nich sami vytvořili? Nebo se opravdu snažíme pomáhat rozvíjet jejich vlastní vlohy?

-          Máme také my sami úctu ke svým dětem a vážíme si jich, jak to vyžaduje čtvrté přikázání od dětí vůči rodičům?

-          Držíme se jako rodiče správné střední cesty mezi přísností a mírností, mezi náročnými požadavky a povolností?  Nebo pociťují děti na sobě i naše špatné nálady tím, že máme nesmyslné nebo málo odůvodněné požadavky na jejich poslušnost?

-          Jak se chováme k mladistvým, kteří se obracejí s protestem proti nám, snad proto, aby unikli z příliš hlídaného prostředí a byli samostatnější? Neposuzujeme takové protestní či vzdorné chování jen negativně? Nebo to pomáhá i nám probrat se z našeho sobectví, ve kterém nechceme děti propustit, ale mít je stále pro sebe?

-          Čím přispíváme sami k zralému vztahu mezi rodiči a dětmi?

Vztah k autoritě a vykonávání vlastní autority :

-          Jaký mám vůbec vztah k nadřízeným v povolání, ve společnosti a v církvi?

-          Neprokazuji falešnou „shrbenou“ úctu – jako postoj cyklisty, který se nahoru hrbí a dolů šlape?

-          Mám odvahu dát najevo své přesvědčení i tehdy, když to může mít pro mě nepříjemné následky?

-          Nesu spoluzodpovědnost za větší celek společnosti? Jak?

-          Je moje kritika autority opravdu konstruktivní – nebo je negativní a ničivá, vzniklá z osobního odporu, z nevěcných pohnutek?

-          Jak vykonávám vlastní autoritu? Nedával jsem svévolné pokyny a rozkazy, nechtěl jsem, aby druzí pocítili mou moc?

-          Nezanedbal jsem netečným postojem, jako vykonavatel autority svou povinnost, podporoval jsem svévolné jednání podřízených?

-          Nepoučoval, neopravoval druhé a stále jako nadřízený i jiné lidi? Jak jsem přijímal od druhých lidí oprávněnou kritiku?

-          Jsem si vědom, že mám uplatněním své autority sloužit bližním?

 

6.Nezabiješ

Bůh je Bohem živých, ne mrtvých. Chce-li křesťan plnit Boží vůli musí také svým chováním sloužit životu. Jak mnohostranný je to úkol, připomínají tyto otázky do svědomí :

-          Neohrožoval jsem zdraví, svůj život nebo život druhých nezdravým způsobem života? Bezohlednost při dopravě (alkohol za volantem atd.)?

-          Nepodporuji ve svém pracovním a životním prostředí náruživost (kouření, pití, léky, drogy) například tichým souhlasem, účastí? V čem jsem náruživý?

-          Snažil jsem se kontrolovat projevy svých pudů?

-          Jak je to s péčí o život, s naší službou druhým lidem?

-          Poskytujeme v naší rodině příbuzným a přátelům pomoc, kterou potřebují umírající? Všímáme si těžce nemocného a posilujeme ho v jeho opuštěnosti a bídě, těšíme ho a jsme mu blízko?

-          Nepotlačuje se v našem okolí, v našich řečech a jednáních skutečnost smrti, nesmí se o tom nikdo ani zmínit?

-          Jak se snažíme konkrétní pomocí chránit nenarozený život – ochotnou službou nastávajícím matkám, podpíráním důvodů k donošení dítěte, odmítáním jakékoli diskvalifikace nemanželské matky a nemanželského dítěte?

-          Byli bychom ochotni v případě potřeby přijmout i nastávající matku pod svou střechu, nebo stát se kmotrem nežádoucímu dítěti?

-          Neprojevujeme snad nepřátelský postoj k dětem tím, jak reagujeme na dětský křik v domě nebo jinou nepříznivou odezvou?

-          Jak se chovám v konfliktních situacích vůči druhým lidem?

-          Nepřispívám k jejich zostření? Nebo jsem ochoten přejít od konkurenčního postoje k vzájemné spolupráci, někdy pro pokoj i ustoupit?

-          Nevyvolávám celým svým jednáním konflikty?

-          Snažím se poznat své slabé stránky, o nichž sám nevím, ale které od druhých často vyžadují příliš a jsou jim často na obtíž?

-          V čem spočívá má služba pokoji ve vlastní rodině, obci, církvi, společnosti? Jen v halasných řečech, či také v konkrétních činech?

Jak se starám o svůj duchovní život :

-          Uvádím ve skutek své vlohy a schopnosti nebo se poddávám nudě a duchovní lenosti?

-          Konám-li pravidelně duševní práci, snažím se také o tělesné vyrovnání? Při každodenní tělesné práci také o duševní zaměstnání v době volna?

-          Snažím se o přiměřené poznání sebe a světa? Nepohrdám hodnotami, které přináší vědecké bádání?

-          Tvořím si svůj promeditovaný obraz nebo jsem jen nekritickým konzumentem cizích názorů?

-          Znám ve svém myšlení a jednání také onen rozměr života, který směřuje k Bohu jako původci a cíli všeho života?

-          Jaká je moje víra ve vzkříšení a věčný život?

-          Vážím si eucharistie, společenství večeře Páně jako „chleba života“ který posiluje naše živé spojení s Bohem a s obcí věřících?

-          Jak odpovím dětem, když se ptají na smrt?

-          Je znát v naší rodině, v naší farní obci, když někdo umře, že věříme ve vzkříšení a ve velikonoční radost?

 

7.Nezcizoložíš

Ve starých zpovědních zrcadlech se u šestého přikázání hovořilo o nečistotě a nestydatosti v podrobném rozvedení. Ukázalo se však, že tento způsob zužuje pohled na pohlavní morálku a nepřispívá k dosažení zdravé dušení rovnováhy. Proto dnes klademe otázky poněkud jinak :

-          Přijímám skutečnost, že jsem muž, žena a to jako dar a závazek?

-          Snažím se o pevné uspořádání svých pohlavních sil nebo podléhám okamžitým touhám?

-          Když si musím uložit odříkání, uvědomuji si důvody pro to - nebo své pudové vlastnosti pouze potlačuji?

-          Jsem si vědom, že nejen člověk svou sexualitu zneužívá, ale i když ji potlačuje pohrdá jí, je to narušení přirozeného pořádku v člověku?

-          Chovám se jako svobodný čestně vůči druhému člověku – nebo v něm vzbuzuji naděje, které nikterak nemohu splnit?

-          Jsem ve svých erotických projevech pravdivý?

-          Hovořím se svým partnerem také o svých a jeho pocitech, přáních, nadějích a úzkostech?

-          Snažím se opravdu, aby se prohlubovala naše láska jako nosný základ erotického vztahu nebo si s druhým jen hraji a neberu ho jako osobu vážně?

-          Jaký je můj poměr k věrnosti a to nejen k manželské, umím držet slovo?

-          Mám odvahu něco rozhodnout a zavázat se tím k věrnosti? Jak se to s mou věrností v malém?

-          Je láska pro nás manžely opravdu stále tím, co nás spojuje, lze v ní tušit lásku Kristovu k jeho církvi?

-          Vyznačuje naše manželské společenství zápolení nebo spolupráci?

-          Modlíme se my manželé společně, přijímáme společně svátosti?

-          Přijímáme se navzájem se svými chybami a slabostmi, máme ohled jeden na druhého?

-          Nenarušují naše manželské soužití věrnost infantilní neurotické vztahy k jiným osobám (manželský trojúhelník), hysterické poruchy vztahů nebo jiné psychicky podmíněné nesprávné chování?

-          Máme ve svém manželství jeden pro druhého ještě čas – nebo si každý utíká ke své práci či k dětem či k televizi?

-          Dovedeme si spolu povídat a to tak, aby jeden druhému pomáhal poznat, co sám na sobě nevidí – ale také aby to v něm posilovalo a potvrzovalo jeho dobré vlohy?

-          Je v našem manželství zamezování početí podloženo opravdu odpovědným rodičovstvím, kladným postojem k vzniku nového života a s ohledem na to, co je žena schopna unést?

-          Může být naše rodina svědectvím křesťanského rodinného života? Nebo si žije nudně, jen v rámci povinnosti ?

-          „Milovat člověka znamená vidět ho tak, jak ho Bůh chtěl“ (Dostojevskij) – milujeme manžela a naše děti tímto způsobem?

-          Pomáháme jako rodiče nebo jako vychovatelé dětem, aby měli vztah k tomu, co jsou chlapec nebo děvče, aby měli správný poměr k vlastní sexualitě?

-          Nevládne v naší rodině nezdravé a stydlivé ovzduší, takže se o sexuálních otázkách vůbec nemluví? Dovědí se naše děti od nás, jaký je kladný smysl v projevech něžnosti?

-          Mohou naši mladí z našeho chování dospět k přesvědčení, že jim rozumíme, aniž přitom schvalujeme, co je na jejich chování nesprávného?

-          Snažíme se, aby pochopily význam sexuální sebekázně – neúzkostlivé, ale spolehlivé – pro šťastný život v manželství?

 

8. Nepokradeš

V čem spočívá omezování svobody a krádeže dnes :

-          Respektuji svobodu druhého nebo si rád zavazuji druhé úslužností, dary, sliby?

-          Obstojí můj poměr k majetku před požadavky Nového zákona?

-          Není můj životní styl nákladný?

-          Nezvyšuji si životní úroveň na účet druhých?

-          Nepotřebuji všechno jen pro sebe, dovedu být velkodušný?

-          Nedávám druhým pocítit svůj dar jako almužnu, nemám zvláštní nárok na uznání?

-          Patřím k slušně vypadajícím okrádačům společného vlastnictví tím, že se vydávám v zaměstnání za nemocného, ačkoliv nejsem? Že se nechám při opravě auta hradit škody, které nevznikly při nehodě, na kterou jsem pojištěn? Že se pomocí daňového přiznání „odškodňuji“ na státu?

-          Působíme na děti a dospívající, aby sami odpovědně nakládali s kapesným a respektovali cizí majetek, aby se dělili s druhými, aby se uměli dobrovolně něčeho zříci?

-          Vyhovujeme každému jejich přání, jen abychom měli „svatý pokoj“?

-          Podporujeme u dětí ochotu pomáhat těm, kdo potřebují pomoc a cítit s nimi, nebo posilujeme rodinný egoismus ?

 

9. Nevydáš křivé svědectví proti svému bližnímu

-          Nežiji ve lži tím, že si sám něco namlouvám a nechci být takový, jaký jsem? Že v zaměstnání předstírám jiným co nemohu dodržet? Že nechci vidět a znát skutečnosti, které jsou pro mne nepříjemné?

-          Používám obezřele svých slov? – když vyprávím své zážitky – nebo když vykládám historické události – nebo je pro mne všechno buď černé nebo bílé?

-          Snažím se získat co nejvšestrannější obraz skutečnosti – nebo neberu pravdu vážně?

-          Nejsem lehkověrný, nevěřím nekriticky všemu co slyším?

-          Poznávají na nás děti a mladiství, kteří se s námi setkají a setkávají cenu pravdivého chování?

-          Říkáme v hádce, hněvu nebo rozčilení našim dětem pravdu bez přípravy a bez lásky jen proto, abychom jim pohrozili?

-          Jak reagujeme na pravdivé chování mladistvých? Uděláme si čas, abychom s nimi přemýšleli a hovořili o pohnutkách ke lži?

-          Přiznáme se dětem nebo podřízeným ke svým chybám a slabostem (přiznáme se před nimi) nebo je zastíráme?

-          Je naše celkové náboženské chování v očích lidí pravdivé?

 

10. Nepožádáš domu svého bližního

-          Považuji osobní hodnoty za důležitější – nebo je obětuji před osobním, pouze vitálním potřebám?

-          Snažím se o tříbení svých snah a přání a tužeb – nebo se nechávám unášet proudem potřeb, které kolem mne převládají?

-          Snažím se také, aby askezí (cvičením) rostla svoboda a odpovědnost?

-          Vzpomenu si v pátek na Kristovu smrt a zvolím se dobrovolně páteční oběť?

-          Jakými motivy se řídím, když si něco odřeknu?

-          Snažím se svým dětem ukázat smysl odříkání? Dovedu po nich požadovat nebo vyžadovat co je obtížné nebo povoluji jejich přáním?

-          Připravujeme se v naší rodině v době adventní a postní na hlavní svátky roku tím, že se snažíme o prohloubení svého duchovního a náboženského života?

 

Závěrem : „Využijte pravou chvíli“

 

Čas, který je nám dám, abychom vytvářeli svůj život a naplňovali jeho smysl, je vzácný. Každému z nás je vyměřen Bohem.

Každý člověk prožívá v životě chvíle, o kterých by si přál, aby zůstaly, ale čas plyne neúprosně vpřed – zdá se nám, že čím jsme starší, tím plyne rychleji. Ale jindy se nám čas přímo vleče. Zdá se nám, že stojí a chtěli bychom jej uspíšit. Ale čas nelze ovlivnit.

Jen svými myšlenkami můžeme prolomit hranice prostoru a času, překročit začátek a konec vlastní pozemské existence, zkoumat minulost, plánovat budoucnost.

Bezprostředně se nás ovšem dotýká doba nejbližší : příští týden, příští den, příští hodina, příští chvíle. V ní se žádá správné rozhodnutí.

Abychom my jako dospělí lidé vystihli včas problémy doby a jejich řešení, to zdůrazňuje sv.Pavel v listě Efesanům : dřív než začne připomínat povinnosti křesťanů ve společenství, vybízí : „Žijte pozorně jako moudří a využijte pravou chvíli, neboť dny jsou zlé. Chápejte, co je vůle Boží“ (Ef 5,15a).

Vyloží-li se desatero přikázání pro dnešní dobu a snažíme-li se je vzít za svou směrnici, pomáhá nám uchopit pravou chvíli, konat Boží vůli a stávat se lepšími a šťastnějšími lidmi.